Květen zeleninová zahrádka

Již od konce května začněte vyhledávat vhodné sazenice jahodníku pro účely množení. Nejlepší je, když si je označíte klacíky. Vybírejte pouze takové rostliny, které se vyznačují bohatým nasazením plodů. Nejpozději čtvrtým rokem je třeba nakoupit nové sazenice jahodníku z množárny, kterou zkontrolovala Státní rostlinolékařská správa.

Plody jahodníku se mohou za deště značně znečistit a velmi snadno zahnívají. Tomu se dá zabránit podkládáním vhodným materiálem. Nejvhodnější je nařezaná sláma, řezanka nebo dřevitá vlna. Držáky na podpírání plodů jahodníku se vyplatí jen v případě, že se jedná o malé plochy, nebo když si tyto podpěry vyrábí­te sami. Zpravidla jsou z drátu, ohnutého podle nákresu. Jím podepřete stonky jahod nesoucí plody, takže se pak ovoce nedotýká země. Opory můžete rozmístit již v době, kdy se plně vyvine květenství. K výrobě bez­podmínečně užijte takové dráty, které nerezavějí.

Použijete-li k zakrytí půdy mezi jahodami listí, musíte počítat se zahníváním plodů. To platí především pro listí ovocných stromů, které rychle podléhá hnilobě. Poskytuje živnou půdu původcům různých druhů hniloby. Výjimku tvoří bukové listí.

Ve druhé polovině května byste měli vysazovat už jen hrnkovanou sadbu trvalek s kořenovým bálem.To se týká především hluboko kořenících trvalek. Sazenice předpěstované v květináčích lze přesazo­vat v každém vývojovém stadiu.

Pivoňky, jimž se přestanou vyvíjet některá poupata, jsou většinou napadeny plísní. Nechcete-li, aby se plíseň dále šířila, spalte všechna napadená poupata i další části rostlin. Tato choroba se vy­skytuje především za vlhkého a teplého počasí.

Cinerárii přímořské, jako krásné rostlině se stříbřitými listy, vhodné k lemování záhonů, věnována jen malá pozornost. Není sice zimovzdorná, můžete ji však na podzim přesadit do kořenáče a je z ní pak pěkná rostlina s okrasnými listy pro chladné místnosti. Pěstuje se od začátku března ze semen. K tomu je ovšem nezbytný skleník nebo pařeniště, proto je lepší kupo­vat od půli května sazenice v malých kořenáčcích.

V květnu vysazujte dvouletky, které mají vykvést napřesrok: chejr vonný („zimní fiala"), zvonek zahradní, náprst­ník červený a topolovku růžovou. Nepotřebujete k tomu nezbytné pařeniště, stačí slun­ný výsevní záhon, chráněný před větrem. Osivo je třeba vysít tak řídce, aby měly semenáčky dostatek místa pro dobrý vývoj. Obzvláště je na to třeba dbát u druhů s drobnými semeny. Semena náprstníku jsou například tak malá, že 10 000 semen váží jenom asi l g. Proto se také tato semínka zakrývají jen tenkou vrstvou zeminy. Rovnoměrné vzcházení osiva se zajistí pouze tehdy, když povrch výsevního záhonu až do vzejití nikdy úplně nevyschne. Dočasné sucho během klíčeni, může ohrozit celou vaši práci.

Všechny letničky, uvedené v dubnových radách, mů­žete vysévat až do půli května.

První polovina května je posledním termínem, kdy je možné vy­sazovat chejr vonný („zimní fialu"), hvozdík karafiát, hvozdík čínský a hledík větší.

Všechny výše jmenované letničky neutrpí slabými pozdními mrazíky žádné škody, budete-li mít k dis­pozici otužené sazenice. Uvedený termín platí proto i pro vyšší polohy.

Jednoleté letničky se velmi dobře hodí pro zaplnění prázdných míst na zahradě s trvalkami. Prázdná místa, vzniklá uhynutím trvalek, jež jste nemohli zaplnit nově vysazenými trvalkami, mů­žete velmi dobře zaplnit letničkami. Totéž platí i pro místa, která se uprázdní po odkvětu cibulnatých květin (tulipány). Letničky se musí svou výš­kou hodit mezi okolní trvalky.

Po 15. květnu můžete vysazovat většinu druhů letniček, které jste si předpěstovali v pařeništi.

Týká se to především astry čínské, kopretiny kýlnaté a podobně. Musíte je však dobře otužit, pouze tehdy totiž přečkají i příležitostné noční teploty, klesající až k bodu mrazu. Ještě výraznější poklesy teplot je možno překlenout lehkými ochrannými pomůckami (poklopy, novinovým papírem).

S výsadbou ostálek a aksamitníků „afrikánů"byste měli bezpodmínečně počkat do 20. května. Obě jmenované letničky padnou za oběť již tomu nejslabšímu mrazíku. Kromě toho vyžadují pro své rychlé a bezpečné ujmutí teplou půdu.

Hledáte-li nevšední suchou květinu do vázy na zimu, měli byste si vy­sadit jednoletou limonku Suworowovu. Limonka je nápadná především svými růžově zbar­venými květenstvími. Na rozdíl od jiných druhů vytváří jednotlivé květy na dlouhých, hustě rozvět­vených výhonech. Květenství se odstřihnou až po odkvětu posledních květů, takže působí neobyčejně kouzelně i na stanovišti, kde je pěstujete. Sazenice, předpěstované v pařeništi (výsev počátkem března) a otužené, můžete vysazovat ven počátkem května.

Po odkvětu tulipánů jim odřízněte semeníky. Jinak nasadí semena, což velmi nepříznivě ovlivní vývoj nových cibulí. Matečné cibule se nezvětší a po několika letech přestanou kvést.

Záhony nad odkvetlými cibulnatými rostlinami můžete velmi dobře využít, když je osázíte letničkami. Tyká se to obzvláště záhonů, kde ponecháváte v ze­mi cibule tulipánů nebo narcisů. Letničky vysazujte do meziřádků.

U keřových a stromkových růží se často vyvíjejí vlky, které vyrážejí z podnože. Odřízněte je až u báze hned, jakmi­le je objevíte. Báze leží často pod povrchem půdy, takže musíte opatrně odstranit zeminu, která brání tomuto zá­kroku. Rovněž u pnoucích růží si musíte dávat pozor na vlky.

Výskytu pravého padlí na růžích musíte uči­nit přítrž co nejdříve. S ochrannými opatřeními nesmíte začít až v oka­mžiku, kdy listy vypadají, jako by je někdo pomou-čil. Objevíte-li první příznaky napadení, poprašte preventivně všechny růže jemně mletou sírou. Sirný prach působí nejlépe při teplotách okolo 20 °C. Rů­že můžete postřikovat také organickými fungicidy, pokud možno za použití smáčedla.

Zjistíte-li, že jsou mladé listy na vrcholech růžových výhonů spou­tány pavučinou, jedná se o dílo larev obaleče růžového. Při prozkoumání zámotku objevíte zelenavé housen­ky dlouhé l až 1,5 cm. Mechanická ochrana spočí­vá v rozmačkání housenek usazených v zámotcích. Nechcete-li, aby vznikla velká škoda, musíte trvale prohlížet vrcholy výhonů růží. Při postřiku insektici­dy je nutno dbát zvýšené pozornosti a přesně dodr­žovat návod k použití.

Podélně svinuté lístky růžového ke­ře jsou jistým znamením napadení pilatkou drobnou. Její larvy, které najdete ve svinutých lístcích, žerou pletivo listů a při silném výskytu mohou způsobit značné škody.

Keříčkové fazole byste neměli vysévat před 15. květnem. Semena fazolí mohou klíčit pouze v teplé půdě. Studená půda má za následek nepravidelné a mezerovité vzcházení. Totéž nastane, když po zasetí bude studené a mokré počasí. Nenechte se svést několika teplými dny v první polovině května a s výsevem raději počkejte. Nad osetý záhon keříčkových fazolí napnete fólii, sklizeň se tím urychlí. Fólii umístěte na záhon alespoň 10 dnů před výsevem, aby se půda ohřála trochu dopředu. Za ta­kovýchto podmínek můžete vysévat již na začátku května. Fólii ponechte na záhoně až do konce května. Při řádkovém výsevu připravte mělké řádky, proto­že semena smi být zakryta jen 2 až 3 cm tlustou vrst­vou zeminy. Meziřádková vzdálenost činí 40 cm, takže se na normální záhon (1,2 m) vejdou 3 řádky. Hnízda musí být od sebe na řádku vzdálena 30 cm. Do každého hnízda dávejte 5 až 6 semen, hloubka výsevu stačí 3 cm. Nastane-li po výsevu keříčkových fazolí mokré a studené počasí, je vhod­né použít jako ochranu poklopy a fólii, nataže­né na rámy. Fazole vyžadují polohy chráněné před větrem a upřednostňují záhřevné, humózní půdy. Lehké, suché půdy s velkým množstvím humusu jsou lepší než těžké a hodně vlhké, i když obsahu­jí také hodně humusu. Tyčkovým fazolím vyhovu­je půda ve druhé trati, která byla na podzim zpra­cována do hloubky a vyvápněna. K úspěšnému pěstování tyčkových fazolí patří asi 3 m dlouhé tyče nebo latě, které je třeba umístit na pozemek již před výsevem. Pro pěstování tyčkových fazolí jsou vhodné i pozinkované tyče odpovída­jící délky (průměr nejméně 6 mm) nebo tyče ze sklolaminátu nebo z podobného stabilního ma­teriálu. Tyčkové fazole byste měli vysévat ve druhé polovině května, jedině tehdy budete mít optimální výnosy.

Tyčkové fazole vyžadují meziřádkovou vzdálenost 0,8 m, a proto přijdou na normální záhon (1,2 m) jen 2 řádky. Pro tyčkové fazole přichází v úvahu pouze vysev do hnízd. Jednotlivá hnízda mají v rámci řádku vzdá­lenost 60 cm.

Chcete-li ještě dodatečně využít pro­story na záhonu s tyčkovými fazole­mi, můžete pěstovat jako meziplodiny kedluben nebo hlávkový salát. Oba jmenované druhy musí být sklizeny, až doj­de ve vývoji tyčkových fazolí k většímu pokroku. Vysazujte je nejlépe asi dva týdny před výsevem fazolí. Uprostřed záhonu můžete vysadit dvě řady. Jejich vzájemná vzdálenost musí činit 25 cm.

Tykev, která má k dispozici dostatek živin, roste dobře na všech půdách s vysokým obsahem organické hmoty. Tykev (dýně) snáší dobře i polostín, a proto je mož­né ji pěstovat i na takových stanovištích, která jiným druhům zeleniny nevyhovují. Hodí se k porůstání plotů, může sloužit k zastínění kompostu nebo růz­ných hromad zeminy. Nedávejte ji přímo na tyto hromady, vysaďte či zašijte ji raději vedle nich.

Tykev obecnou a tykev velkoplodou vy­sévejte nejdříve v půli května. Předpěstovanou tykev přesazujte až koncem května. V příliš studené půdě semena nevyklíčí a shnijí. Se­mena zakryjte l až 2 cm vysokou vrstvou zeminy. Na každé výsevní místo dejte pro jistotu 3 semena a po vzejití ponechte jen ten nejsilnější semenáček. Jedna tykev potřebuje prostor 200 cm x 100 cm. Máte-li k dispozici ochranné poklopy, můžete vy­sazovat na konečné stanoviště otužené sazenice již po 15. květnu.

Cukety mají v kuchyni mnohostran­né využití a setkávají se s čím dál tím větší oblibou. U tohoto typu tykve se jedná převážně o zelenino­vé odrůdy, které se neplazí a mají kompaktní keřovitý vzrůst. Plody jsou víceméně štíhlé, válcovité nebo kyj ovité. Podle odrůdy mohou být tmavozele­né, středně či světle zelené, existují však i odrůdy s bílými nebo zlatožlutými plody. Jako blízce pří­buzný druh se počítají k zeleninovým tykvím i patisony. Jejich bílé nebo slonovinově zbarvené plody mají diskovitý tvar a na okrajích jsou více či méně vroubkované. Cukety i patisony vysévejte po 15. květnu přímo na volný záhon. Pro cukety počítejte s prostorem 100 cm x 100 cm. Patisony rostou značně mohutněji a vyžadují spon 120 až 150 cm x 100 cm. Pro dosažení ranějších sklizní lze doporučit předpěstování s výsevem začát­kem května do kořenáčů. Ještě výhodnější je vysev nebo výsadba s využitím mulčovací fólie nebo rou­na.

Kukuřici cukrové se daří pouze na výsluní a v ži­vinami, bohatých středních půdách. Studené, mokré půdy jsou pro kukuřici cukrovou naprosto nevhodné. Můžete ji pěstovat v 1. i 2. trati, protože snáší čerstvý hnůj, zarytý na podzim. Pěstujete-li kukuřici cukrovou na záhonech, musí být řádky 60 cm daleko od sebe. Na normálním záhoně (1,2 m) je tedy možné zasít jen dva řádky. Od okrajů ponechte prostor 30 cm. V rámci řádku byste rostliny neměli dávat blíž než 40 cm od sebe. Kukuřice cukrová je choulostivá vůči mrazu, a proto se nesmí vysévat před 20. květnem. Pouze obzvláště chráněné polohy umožňují výsev mezi 10. a 15. květnem. V tomto případě byste však měli hnízda okamžitě po zasetí opatřit ochranným poklopem. Na každém výsevním místě dejte mělce do půdy 4 semena. Po vzejití rostliny vyjednoťte tak, aby zůstaly v každém hníz­dě jen dva nejsilnější semenáčky. U raných odrůd jsou možné následné výsevy až do 20. července.

Kukuřice cukrová se velmi dobře hodí jako ochrana pro ty druhy zeleni­ny, které jsou citlivé na vítr.

Typickými příklady jsou okurky, lilek vejcoplodý a paprika. Kukuřici cukrovou coby větrolam vysé­vejte poněkud hustěji. Dbejte na to, aby se výsev-ní místa ve druhé řadě kryla s mezerami v první řadě. I v případě kukuřice cukrové se vyplatí před-pěstovat si sadbu. Počátkem května vysévejte po dvou semenech do kořenáčů, jež umístíte do paře­niště. Ponechte si pouze silnější semenáčky. Po 20. květnu pak přikročte k výsadbě na vzdálenost 20 až 30 cm v řádku.

Z řapíkatého celeru se využívají jen masité, jemné řapíky. Nevytváří žád­né bulvy.

Řapíkatý celer klade na půdu podobné nároky jako bulvový a listový celer. Nejlépe mu vyhovují živinami bohaté, hluboké půdy. Nechcete-li, aby vám celer vybíhal do kvě­tu, nevysazujte ho před polovinou května. Bulvový celer dává přednost vlhkým, humózním půdám. Velmi dobře rea­guje na čerstvé organické hnojení, proto by měl být zařazován pouze do 1. tratě. Velké a hladké bulvy celeru se vám urodí pouze v případě, že ho zasadíte co nejmělčeji. Bulvový celer, který je dobře zásobe­ný živinami, vytváří velké množství listů, což je třeba vzít při výsadbě v úvahu.

Rajčata vyžadují volnou, otevřenou polohu na plném slunci a záhřevnou, humózní, středně těžkou půdu. Na rozdíl od většiny jiných druhů zeleniny se mo­hou rajčata pěstovat řadu let na tomtéž místě, aniž by se projevila únava půdy. Půdy v 1. trati rajčata snášejí velmi dobře. U rajčat dosáhnete nejranější skliz­ně, pokud je vysadíte u jižní zdi. Úspěšné pěstovaní rajčat vám zaručí dobře otužené sazenice s pevným ko­řenovým bálem. Zvýšené náklady na hrnkovanou sadbu s dobrým kořenovým bálem se více než vyplatí. Na tomto místě je vhodné také poznamenat, že u sazenic raj­čat nezáleží na celkové délce, ale spíše na silném hlavním stonku, na němž jsou listy uspořádány hustě nad sebou. Příznivého průběhu jarního počasí rajčata raději nesázejte před 20. květnem na volné záhony. Rajčata překonávají stresové situace pro zabrzděni růstu jen velmi pomalu. K takovýmto jevům však neodvratně dochází vždy, když po výsadbě nasta­ne mokré a studené počasí. Při výsadbě musí být půda již dobře prohřátá, neboť pouze v takovém případě porostou rajčata dál bez zpomalení vývo­je. Raději sázejte o týden později než příliš brzy. Sazenice tento rozdíl zpravidla rychle doženou. Pamatujte také na skutečnost, že rajčata padnou za oběť i slabým nočním mrazíkům.

Kůly pro tyčková rajčata zarazte do země již před vý­sadbou, abyste nepoškodili sazenice. Celková délka kůlů by neměla být menší než 1,4 m, protože 40 až 50 cm musí přijít do země. Zvláštní výhodu mají spirálové opery. Tyčková rajčata by se měla pěstovat jen s jedním výhonem. Pěstování se dvěma nebo více stonky je možné, jde však na úkor ranosti a velikosti plodů. Při pěstování rajčat s jedním hlavním stonkem stačí mezi rostlinami vzdálenost 60 cm. Řádky však musí být 70 cm od sebe. Sazenice by měly přijít do země o něco hlouběji (5 cm), než jak rostly v kořenáči, resp. na výsevním záhoně. V případě vytáhlých a chabých sazenic rajčat zahrňte do země nejen ko­řeny, ale i spodní část stonku.

Slabá rajčata nesázejte kolmo, ale šikmo. Kořeny se pak nedostanou do studenějších vrstev půdy. Tu část rostliny, která zůstane nad zemí, upevněte okamžitě po výsadbě ke kůlu.

Tyčkové rajče nabízí na volném po­zemku velmi dobré možností pro smí­šenou výsadbu např. s hlávkovým salátem anebo kedlubnem. Prostor mezi jednotlivými sazenicemi rajčat byste měli až do zapojení porostu využít pro zmíněné druhy zeleniny. Vysazujte je buďto zároveň s raj­čaty nebo již v předstihu, 10 až 14 dnů před nimi. Většinou již při výsadbě nebo krátce po ní je nutné sazenice rajčat vyštipovat. Pod pojmem vyštipování rozumíme odstraňování (vylamování) postranních výhonů (zálistků).

Keříčková rajčata vy­žadují podstatně nižší péči, ale vysky­tují se i jisté nevýhody. V souladu se svým charakterem růstu nepotřebují keříčková rajčata kůly, takže odpadá vyvazování. Také je nemusíte vyštipovat. Nevýhodou ovšem je, že se za deště zašpiní plody a trvá-li vlhké počasí delší dobu, také snáze zahnívají. Jakostí plodů se většinou nevyrovnají tyčkovým odrůdám. Vzájemná vzdálenost při výsadbě se u keříčkových rajčat řídí v první řa­dě vzrůstností jednotlivých odrůd.

Paprika vyžaduje hodně slunce a tepla. Na podnebí má vyšší nároky než rajče, na půdu jsou požadav­ky podobné. Měli byste tedy dát přednost jejímu pěstování pod sklem nebo ve fóliovníku. Pro pěstování pod širým nebem jsou bezpodmínečně zapotřebí polohy vysta­vené plnému slunci a chráněné před větrem. Zeleninová paprika vyžaduje podle typu spon 40 cm x 40 cm až 60 cm x 40 cm. Papriky sázejte od poloviny května. Přitom se osvědčilo pěstovat rostliny se dvěma výhony a vyvazovat je k prováz­kům nebo k tyčím. Rovněž ve fóliovníku, v pařeniš­ti a na volném záhoně dávejte k rostlinám tyče. Při pěstování na volném, záhoně byste neměli přikročit k výsadbě do černé mulčovací fólie nebo rouna dříve než na konci května. Kořeninová paprika je méně choulostivá, a proto ji obecně vysazujte na volný venkovní záhon. Stačí jí spon 40 cm x 30 cm.

U kedlubnu, vysazeného do pařeniště, nezanedbávejte větrání, zalévání a hnojení. Kedluben nesnáší příliš vysoké teploty a pro svůj vývoj potřebuje vydatné větrání. V květnu může­te začít větrat již trvale. Větrací špalíky tedy po-nechtě pod okny i v noci. V době hlavního vývoje rostlin nesmí dojít k vyschnutí zeminy, jinak ked­lubny snadno popukají. Hnojte jednou za týden.

Raný kedluben na volném záhoně po­třebuje v květnu ke svému vývoji hod­ně vody a živin. Chcete-li mít možnost sklízet kedluben v létě průběžně podle potřeby, zasejte ho v prvních a v posledních květnových dnech kvůli získání sazenic. Také u kedlubnu vysejte na 1 m2 jen 2 až 3 g osiva. Zasetá semena udržujte až do vzejití trvale ve vlhku a v případě potřeby je chraňte před ptáky sítěmi, napjatými nitěmi apod.

Modernější odrůdy hrachu obvykle nepotřebují opěrné tyče, pouze je tro­chu přihrňte zemí. Tím získají takovou oporu, že budou stát zpříma i za deštivého počasí. Hrách zakryjte, až bude asi 15 cm vysoký.

Jakmile vyroste nať raných brambor, které jste zasadili v dubnu, nad povrch půdy, začněte dávat pozor na noční mrazíky. Mladé výhony zmrznou již při slabém mrazíku, který se v květnu může dostavit. Nejjistější ochra­nou před mrazem je nakopčení zeminy. Nahrňte ji tak vysoko, že pak již výhony nebudou vidět,

V květnu se také následně vysévají ředkvičky a ředkve (zejména ředkve bílé). Postarejte se především o to, aby záhony oseté ředkvičkou nebo ředkví nikdy nevyschly. Za pilné zalévání a hnojení se vám ředkev a ředkvička odmění jemnými bulvami.

Pozdní odrůdy mrkve, určené pro podzimní sklizeň a pro uskladnění, můžete vysévat ještě v době od začátku do polo­viny května. Na humózních písčitých půdách přinášejí dobré výnosy i výsevy mrkve z konce května.

Odrůdy pozdního zelí, které jste vyseli v dubnu, vysazujte ve druhé polovině května. Všechny pozdní odrůdy potřebují od výsadby do sklizně 4 až 5 měsíců. Nejdelší dobu vyžadují pozdní odrůdy bílého a červeného zelí.

Rané odrůdy zelí pro spotřebu na podzim a na začátku zimy, můžete vysévat na volné venkovní záhony dokonce i v první polo­vině května.

V květnu můžete vysévat turín, ka­deřávek, pór a také ještě růžičkovou kapustu. Také pro tyto druhy zeleniny předpěstujte sadbu na výsevním záhoně pod širým nebem.

Ředkvičku byste po vzejití vůbec neměli zalévat čistou vodou. Mnohem vhodnější je slabý živný roztok (0,1%) rychle působícího dusíkatého hnoji­va.

V květnu sázejte jen takové letní odrůdy ledového a hlávkového salátu, které odolávají vysokým teplotám. Hlávkový salát, vysazený v dubnu, po­čátkem května ještě jednou okopejte a přihnojte. Hnojte před okopávkou, a sice 0,2% roztokem du­síkatého hnojiva. Roztok se nesmí dostat na listy, aby nedošlo k jejich poškození. Rozhodně je třeba rostlinu opláchnout čistou vodou. Jakmile povrch půdy oschne, mělce ho nakypřete.

Salát k řezu je dobrým východiskem z nouze, pokud se mají záhony, na nichž jste v květnu skli­dili úrodu, znovu osít nebo osázet teprve koncem června či počátkem července. Chystáte-li například pozdní výsev keříčkových fa­zolí (koncem června až počátkem července), mů­žete vysít jako předplodinu salát k řezu, obzvláště pokud se mají keříčkové fazole pěstovat po špenátu (jarní vysev) nebo po ředkvičce

Rebarbora vyžaduje silné hnojení a hodně vody. Hnojení je nejlepší spojit se zálivkou. Čistou vo­dou tedy vůbec nezalévejte. Na každý litr zálivkové vody přidejte 2 až 3 g plného hnojiva. V květnu je vhodné jednou až dvakrát přihnojit čistým dusíka­tým hnojivem. Reveň rebarbora může tvořit nové listy jen za pomo­ci těch, které již má. Vezmete-li jí při sázení příliš mnoho listů, nebo dokonce všechny, budou se nové tvořit na úkor kořenů. Výsledkem budou tenké řapíky, které jsou téměř bezcenné. Jako pravidlo platí, že pokaždé smíte sklidit nanejvýš polovinu listů a pak musíte vyčkat, až zase dorostou nové.

Řapíky rebarbory na bázi vylamujte, neořezávejte je. To je velmi důležité, protože jinak vznikají na zbytcích řapíků ohniska hniloby. Květenství je tře­ba odstraňovat hned, jakmile se začne vyvíjet.

Proti mšicím na bobu zahradním je nutno začít bojovat oka­mžitě, jakmile se objeví.

Závlaha a hnojení mohou podstatně zvýšit výnosy bobu zahradního. Poslední přihnojení se časově kryje se zaštípnu­tím vzrostných vrcholů.

Záhony s cibulí udržujte stále v bezplevelném stavu a během května je několikrát přihnojte. Cibule sečka se vám odmění poměrně velkými ci­bulemi.

Pór pravý sice nesná­ší hnojení čerstvým chlévským hno­jem, vyžaduje však humózní, středně těžkou půdu, bohatě zásobenou živinami. Nejvhodnější je pro něj půda, kterou jste zpracovali na podzim do velké hloubky, neboť pórek se musí sázet hodně hluboko. Skutečně tlustých protáhlých cibulí póru se dočkáte, když ho vysadíte již ve druhé polovině května, tedy jako hlavní plodinu. Ta část rostliny póru, která vězí v ze­mi, se považuje jako zelenina za nej­hodnotnější. Proto je velmi výhodný co nejhlubší způsob výsadby. Sázení do větší hloubky je jednodušší než pozděj­ší nakopčení hrůbků. Před výsadbou připravte 10 až 15 cm hluboké rýhy, do nichž budete sazenice zapichovat hodně hluboko. Rýhy ponechte po výsadbě zpočátku nezahrnuté. Listy i kořeny před sazením trochu zkraťte. Podstatně to uspíší přijetí mladých rostlin.

Růžičková kapusta je vůči podnebí velmi přizpůsobivá. Její požadavky na půdu jsou podobné jako u hlávkového zelí. Optimálních výnosů docílíte na středních, živina­mi bohatých a hlubokých půdách. Tato zelenina potřebuje poměrně hodně vody. Nejlepší doba pro výsadbu růžičkové kapusty, která je pěstována jako hlav­ní plodina nebo jako ochranná výsadba pro okur­ky, je polovina až konec května. Vysadíte-li ji takhle brzy, vyžaduje spon 60 cm x 60 cm, protože při správném pěstování poroste velmi bujně. V roli ochranné výsadby pro okurky stačí rozestupy 50 cm.

Velmi horký a suchý květen je nebez­pečím pro všechny košťáloviny, pro ředkvičku a ředkev, které jsou ohrožovány dřepčíky. V případě zelí se to týká především sazenic, rostou­cích na výsevním záhonu. Rostliny ošetřete vhod­ným prostředkem na bázi deltamethrinu.

Okamžitě prohlížejte všechny sazenice zeleniny, které vadnou bez zřejmé­ho důvodu, abyste zjistili příčinu.

Škodí-li vám drátovci-larvy kovaříků, musíte opatrně vyjmout vadnoucí sazenice i s koře­ny a zeminou, která je obklopuje. Pouze takto lapíte také původce všeho zla. Kromě drátovců se může jednat také o larvy osenice polní, které se přes den zdržují těsně pod povrchem země.

Larvy much mohou škodit na záho­nech s mrkví nebo s cibulí, způsobují žloutnutí mladých rostlin. Při prvních příznacích podobného poškození je tře­ba napadené i sousední rostliny vyrýt a odstranit i se zeminou, která je obklopuje. Postarejte se o rychlý růst rostlin a často je okopávejte. Ještě lepší je, když záhon včas přikryjete sítěmi proti hmyzu.

Chcete-li mít možnost trvale sklízet čerstvou nať řeřichy zahradní nebo­li seté a kerblíku třebule, musíte vysévat postupně. Časové odstupy činí u řeřichy zahradní 2 týdny a u kerblíku třebule 4 týdny. Řeřicha vyžaduje sazenice předpěstované. U okna v kuchyni bývají většinou velmi choulostivé vůči mrazu, proto je po výsadbě zakrývejte ochrannými poklopy. Odrůdy, které se neplazí, vysazujte do sponu 30 cm x 30 cm a plazivé do sponu 40 cm x 60 cm. U plotů stačí vzdálenost 20 cm (jeden řádek).

Lichořeřišnici větší můžete vysévat na konečné stanoviště od poloviny května. Semena dávejte do hnízd. Na stinném stanovišti kvete lichořeřišnice větší jen málo.

V druhé polovině května přihnojte česnek. Použijte k tomu plné vícesložkové hnojivo a roz­hoďte ho asi 50 g na m2. Pak ho ihned mělce zapravte motyčkou do půdy. Nedoporučuje se čisté dusíka­té hnojivo. Podle vývoje rostlin možná budete muset přikročit 3 týdny po prvním přihnojení k dalšímu. Mezi nejdůležitější činnosti při pěstování česneku patří neustálé kypření povrchu půdy. Za sucha do­přejte česneku 3 až 4 dávky vody v době, kdy ji nejvíc potřebuje (květen až červen), a to vždy po 20 mm, tj. 20 litrů na každý m2 plochy.

Majoránce zahradní se daří nejlépe na záhřevných půdách s vysokým obsahem humusu a na vý­slunných stanovištích. Čerstvý chlévský hnůj majoránka nesnáší, proto ji pěstujte až ve 2. trati. Na jílovitých půdách v deš­tivém létě majoránka většinou zajde. Na zastíně­ných stanovištích ztrácí bodně ze svých aromatic­kých látek. Majoránka je velmi choulostivá vůči mrazu, a proto ji raději nevysazujte před 20. květnem. Vlastnoručně vypěstované sazenice musíte před výsadbou dobře otužit. Pařeniš­tě je třeba denně hodně větrat. Nechtě ho otevřené i přes noc, jestliže se neobáváte nočních mrazíků.

Při výsadbě majoránky je třeba dbát, aby nepřišla hlouběji do země, než jak rostla doposud. Za deštivého a studeného počasí by majoránce jinak onemocněl kořenový krček a uhynula by. Chcete-li mít silné a rozvětvené keříky, dejte vždy na jedno místo 2 až 3 sazenice. Meziřádková vzdále­nost musí činit 20 cm, v řádku však postačí 15 cm.

Sazenice lichořeřišnice, předpěstované v kořená­čích, vysazujte až po 20. květnu.

Bazalka pravá potřebuje lehké, záhřevné a humózní pů­dy a slunné stanoviště, chráněné před větrem. V takovémto případě se jí bude výborně dařit. Půda musí být také dobře propustná pro vzduch, pro­to do ní zaryjte hrubou rašelinu nebo písek. Bazalku je nejlepší pěstovat u jižní zdi nebo jižně od vyšších rostlin, které jí poskytnou ochranu před větrem.

 Saturejku zahradní můžete sice vysévat ještě v první polovině května, nicméně lepší je vysazovat její sazenice v druhé polovině května.

Nejpozději ve druhé polovině května si opatřete a vysaďte sazenice vytrvalých kořeninových bylinek, jako jsou levandule lékař­ská, meduňka lékařská, šalvěj lékařská a tymián obecný. To je ale nezbytné pouze v případě, že nemůžete zís­kat žádné oddělky rostlin, s nimiž obvykle dosáhne­te svého cíle rychleji. Spon při výsadbě činí u levan­dule 30 cm x 20 cm, u meduňky 30 cm x 30 cm, u šalvěje 40 cm x 40 cm a u tymiánu 20 cm x 20 cm

Ve všech částech zahrady se teď již rozmáhá plevel. Boj proti němu musí začít včas.

Plevel nejen hyzdí vzhled, ale bere také z půdy ži­viny a okrádá o ně rostliny. Nesmíte dopustit, aby stačil vykvést. Člověk by ani nevěřil, jak rychle dozraje a vysemení se například takový ptačinec žabinec. Právě tento plevel se rád vyvíjí skrytě pod pěstovanými rostlinami nebo mezi nimi. Na dru­hou stranu záhonům více prospěje mírné zaplevelení než dlouhodobě nevyužívaný černý úhor. V takovém případě je půda nadměme přehřívána a jsou likvidovány půdní mikroorganismy. Mírný plevel udržuje půdu v agrobiologické aktivitě.

Již v květnu se musíte starat o to, aby vaše rostliny nikdy nepocítily nedo­statek vody. Největší pozornost přitom věnujte rostlinám, které jsou na svém stanovišti teprve krátce. Netýká se to jen zeleniny, ale i trvalek, růží, dřevin, ba i nově za­loženého trávníku. Lehké pokropení má jen malý význam. Zvykněte si zalévat vydatně. Jako vodítko platí, že při každé zálivce má na l m2 přijít 5 až 10 l vody. Na lehčích půdách počítejte spíše s těmi 10 l, za sucha a horka dokonce i s větším množstvím. U těžkých půd buďte opatrnější, aby se nerozbahnily.

Zalévání dává rostlinám možnost čerpat z půdy živiny a zároveň i pokrýt svou potřebu vody. Postřik přichází v úvahu zpravidla jen za horka. Namočí se při něm jen nadzemní části rostlin. Tím se zvýší vzdušná vlhkost, která sníží výpar vody z listů, takže rostliny nezvadnou, i když kořeny nemohou zvládnout čerpání vody v takové míře, jak by bylo třeba.

S nástupem teplého počasí začíná být citelně nepříjemná i činnost krtonožky obecné. Nejúčinnější boj proti ní spočívá v ničení hnízdišť s potom­stvem.

Krtonožky mají chodbičky těsně pod povrchem země. Jakmile chodbičky objevíte, zkuste pomocí prstů vypátrat, kam vedou. Brzy najdete i o něco níže umístěná hnízda. Vyndejte je ze země a i s ob­sahem zničte.

Trpíte-li přítomností hraboše polního, neopomeňte nic, co by pomohlo vyhubit tohoto nebezpečného škůd­ce rostlin. Nejjistěji se chytají do pečlivě a jemně nastave­ných sklapovacích pastí. Vykuřovací patrony jsou účinné pouze tehdy, když je dáte najednou do všech chodeb. Po několikerém opakování tohoto opatření přinejmenším docílíte, že se hraboši z vy­kuřovaného prostoru odstěhují.

K boji proti hrabošům se hodí i výfu­kové plyny z motorových vozidel.

S osobním automobilem se přirozeně nedostanete všude. Někdy nepomůže ani nezbytná prodlužovací hadice, kterou navléknete na výfuk a upevníte. Lépe

využijete výfukové plyny z malých motocyklů, s ni­miž se lze dostat do každičkého kouta zahrady. Uvidíte-li, že někde unikají výfukové plyny ze země, musíte toto místo utěsnit zeminou. Tento boj je nej­účinnější, když několik sousedů spojí své síly a po­stupují současně. Pak můžete počítat s vyhubením hrabošů, ne jen s tím, že je zaženete.

Asi 3 až 4 týdny po přijetí sazenic dosáhne hlavní výhon okurek, vysazených koncem dubna, horního napjatého drátu. Zde ho nechte přepadnout volným obloukem přes drát, zkraťte ho a pevně uvažte. Na hlavním stonku rostliny se vyvine zpravidla větší počet plodů. V zájmu lepšího vývoje rostliny je tře­ba včas odstranit spodní plody až do výšky přinej­menším 70 cm. Po první sklizni se na hlavním vý­honu vytvoří postranní výhony 1. řádu. Částečné se však objeví již krátce po přijetí poblíž kořenového krčku mohutné postranní výhony. Ty je bezpodmí­nečně nutné odstraňovat až do výšky 30 cm, neboť brzdí růst hlavního výhonu. Od úrovně 30 cm nad zemí postranní výhony ponechávejte a zaštipujte je zpravidla za druhým nasazeným plodem, resp. za druhým samičím květem. Jestliže se vyvine mnoho postranních výhonů, zkracujte je již za prvním na­sazeným plodem, aby se rostlina předčasně nevy­čerpala. Všechny řezy dělejte co nejostřejším no­žem asi 2 cm nad příslušným listem.

Skleníkové okurky kladou značně vysoké nároky na půdní i vzdušnou vlhkost.

Potřeba vody přitom závisí na stadiu vývoje rostlin, na světelných a teplotních podmínkách. Nejvyšší potřeba vody je od května do července. Za teplého počasí jsou proto nutné denní dávky 2 až 3 l vody na každou rostlinu. Nejlepší je zalévat v dopoledních hodinách, do večera tak mohou pokropené části rostlin oschnout. Při vysokých teplotách byste měli kromě zalévání také mlžit, abyste docílili žádoucí vzdušnou vlhkost. Při všech zavlažovacích opatře­ních dávejte pozor, aby se dostalo co nejméně vody na kořenový krček a na listy, popřípadě aby tyto části zase rychle oschly. Předejdete tak nebezpečné­mu zahrávání stonků i dalším houbovým chorobám. Voda patří ke kořenům.

Pro dosažení vysokých a brzkých výnosů je ale pře­sto rozhodující průběh teploty, který je přizpůsoben potřebám rajčat. Několikadenní pokles teplot pod 10 °C vede ke zpomalení růstu a brání oplození. V době květu a během dozrávání plodů jsou nebez­pečné také teploty přes 32 °C, neboť snižují nasaze­ní plodů a mají za následek tvorbu žlutých skvrn na plodech. Skleníky a fóliovníky proto při odpovídají­cí venkovní teplotě hodně větrejte. Pro správný vývoj rostlin a tvorbu plodů skleníkových rajčat je rozhodující zásobování vodou. Rajčata potřebují hojné a především rovnoměrné zá­sobování vodou, přitom jim však neprospívá vysoká vzdušná vlhkost. Jde tedy o to, zásobit půdu bohatě vodou a zároveň udržovat výpar na pokud možno co nejnižší úrovni. Dosáhnete toho nastýlkou půdy or­ganickým materiálem (slámou nebo něčím podob­ným). Kromě toho se snažte rostliny při zálivce příliš nepostříkat. Denní potřeba vody se pohybuje průměrně okolo 4 l na m2. Větší výkyvy v zásobo­vání vodou mohou vést až k popraskání plodů. Při pěstování skleníkových rajčat pamatujte na včasné vyvažování a vyštipování. Postranní výhony, zálistky, které vyrůstají v úžlabích listů, je třeba vylamovat, jakmile je lze dobře ucho­pit. Necháte-li je příliš vyrůst, bude to na úkor hlav­ního stonku a tvorby plodů. Rostliny nevyvazujte příliš pevné, aby to nevadilo při tloustnutí stonku. Hlavní výhon zaštípněte po vytvoření tří, maximál­ně čtyř květenství. Nad posledním květenstvím ponechte jeden list. Pro tyčková rajčata se skvěle hodí spirálové opěry. Je dokázáno, že skleníková rajčata lépe nasadí na plody, když občas zatře­sete jejich květenstvím. Po celou dobu kvetení byste měli dvakrát až třikrát týdně v poledních hodinách zatřást celou rostli­nou, případně každým jednotlivým květenstvím.

Na každý m2 dejte 5 g dusíku a 5 g draslíku ve for­mě 0,3% živného roztoku. Při volbě druhu hnojiva vezmete v úvahu fakt, že okurky vyžadují hodně draslíku a kromě toho nesnášejí chlor. Použijete-li vícesložková hnojiva, bohatá na dusík, případně ještě přidejte vhodné draselné hnojivo.

Procházení mezi řadami okurek nebo rajčat ve sklenících a fóliových kry­tech si usnadníte, když zem pokryjete vrstvou slámy nebo na ni položíte laťky jako rošt.

Vlivem každodenního zalévání a mlžení pěstova­ných rostlin bývají cestičky často velmi rozbahněné, případně navlhlé, což ztěžuje pohyb po sklení­ku. Dostatečně široký rošt z látek nebo i tlustá vrstva slámy tento nedostatek odstraní a usnadní péči o rostliny i sklizeň.

Rychlému vysychání substrátu zabráníte vrstvou zpola vyzrálého chlévského hnoje nebo vlhkého kompostu, jimiž zakryjete povrch. Tento materiál udržujte v trvale vlhkém stavu, aby byl v paře­ništi stále vlhký vzduch. Hnojit začněte, jakmile okurky dobře zakoření. Poznáte to podle bujného růstu. Jednou za týden aplikujte 0,1% roztok plné­ho hnojiva. Pozor, nepotřísněte jím okurkové listy. Názory na účelnost řezu pařeništních okurek se různí. U seřezávaných rostlin se dříve dočkáte plodů vhodných pro sklizeň a také celkový výnos je vyšší. Metody řezu jsou rozličné. Osvědčil se mimo jiné tento způsob: jakmile rostliny vytvoří 4 až 5 pravých listů, odstraňte jim vrchol a ponechte dva až tři listy. Vzniklé postranní výhony 1. řádu seřízněte nad čtvrtým listem. Kdo se nebojí práce, seřízne ještě postranní výhony 2. řádu, vždy nad čtvrtým nebo pátým listem. Plodné výhony můžete zaštípnout za druhým listem nad nasazeným plo­dem. Hybridní odrůdy řezat nemusíte. Na řez si pořiďte ostrý nůž, jímž přeříznete stonek vždy uprostřed mezi dvěma listy.

Semena okurek před výsevem přeberte, aby se do země dostala jen plně klíčivá semena.

Plochá okurková semena mají špatnou klíčivost. Rostliny, které z nich vyrostou, jen živoří a větši­nou pak uhynou. Dobře vyzrálé okurkové semeno si při skladování v suchu a chladu podrží klíčivost 6 až 8 let. Jeden g obsahuje 25 až 30 semen. S výsevem okurek na volný záhon by­ste měli začít teprve tehdy, když půd­ní teploty dosáhnou +10 až 12 °C.

Tyto poměry nastávají zpravidla až po polovině května. Ve studené půdě semena nevyklíčí a snad­no shnijí. Je tedy lepší vyčkat v případě nouze až do konce května nebo i do začátku června. Zpož­dění okurky většinou doženou rychlejším vzchá­zením a lepším vývojem mladých sazenic. Okurky můžete vysévat do řádků (řád­kový vysev) nebo do hnízd. Na normální záhon přijde zpravidla jen jedna řada okurek. Vysev do hnízd je výhodnější v tom, že při něm můžete pracovat s ochrannými poklopy (ra­da 848). Hnízda se zakládají s rozestupem 30 až 35 cm. Do každého hnízda dejte mělce pod povrch půdy (asi l cm) 5 až 6 semen. Pii výsevu do řádku činí rozestup mezi jednotlivými semeny 5 až 6 cm. Poté okurky zalijte, aby semena měla dobré spojení se zeminou, která je obklopuje. Pro tento účel je vhodná předem ohřátá voda.

O volbě odrůdy přitom rozhoduje plánovaný účel použití. Pro nakládačky je vhodná některá vysoce výnosná hybridní odrůda, která nasazuje téměř výhradně samicí květy. Pamatujte na to, že se ty­to odrůdy musí sklízet přinejmenším v časových odstupech 2 až 3 dnů, protože plody tloustnou po­měrně rychle. Máte-li možnost sklízet pouze o ví­kendech, měli byste se raději držet od těchto odrůd trochu dál, protože se jejich přerostlé plody neho­dí ani k nakládání, ani jako salátovky. V takovém případě zvolte raději takzvanou „dvouúčelovou" odrůdu, tedy takovou, jejíž plody se dobře hodí pro oba způsoby použití.

Máte-li v oblibě nakládané okurkové řezy, můžete si i pro tento účel vybrat ze speciálních odrůd. Okurky této skupiny odrůd vytvářejí značně veliké, válcovité plody s obzvlášť masitou dužninou. Sklí­zejí se ve stadiu „žluté zralosti", k čemuž dojde nej­dříve 3 měsíce po výsevu. V ranějším vývojovém stadiu jsou z nich i dobré salátové okurky.

Předklíčená semena okurek použijte při výsevu na volný pozemek. Výsev můžete uskutečnit až koncem května. Rozložte plně vyvinutá semena mezi dvě vrstvy fil­tračního papíru stejným způsobem jako při zkoušce klíčivosti. Místo savého papíru můžete použít i vlněný hadřík. Semena přeneste do půdy, jakmile primární kořen pronikne osemením ven. Při výsevu se však nesmí nikdy poškodit nebo dokonce ulomit. Postupujte jako při normálním výsevu.

Další možnost, jak kladně ovlivnit začátek sklizně a výši výnosů, nabízí po­užití černé fólie nebo umlčovacího materiálu, například netkané textilie. Na záhon, kam mají přijít okurky, položte asi tý­den před výsadbou nebo před výsevem černou fólii, případně jiný umlčovací materiál. Po stranách ho přihrňte zemí, aby ho neodvál vítr. Při použití fó­lie je třeba půdu předem velmi intenzivně zavlažit (10 až 15 l na m2). Do výsadby nebo do výsevu se půda pod nastýlkou ohřeje a poskytne mladým sazeničkám dobré podmínky pro začátek růstu. Na místech, kde hodláte sít nebo sázet, rozřízněte fólii nožem do kříže (délka řezu 6 až 8 cm) a vzniklým otvorem prostrčte sazenice nebo semena. Takto pěstované okurky začínají plodit o 10 až 14 dnů dříve a přinášejí podstatně vyšší výnosy.